Aktuální číslo

Text se z pozic paradigmatu orální historie po kulturním obratu, vycházející z konceptů Luisy Passerini, Alessandra Portelliho a dalších a rovněž s pomocí konceptu zkoumání „snových příběhů“ (Traumgeschichten) Reinharta Kosellecka, snaží interpretativně odhalit kulturní procesy a formy, vztahující se k problematické historické subjektivitě bývalého vojáka základní služby Československé lidové armády. Hlavním zkoumaným pramenem je zaznamenaný orálně-historický narativ muže, jehož základní vojenská služba, vykonaná v letech 1975-1977, znamenala zásadní negativní zlom v jeho životě. Ve snaze ošetřit svoji otřesenou subjektivitu muž tvořivě zkonstruoval složitý uchronický příběh, propojující vlastní vojenskou zkušenost s motivy imaginární služby u jednotek, vyzbrojených nukleárními zbraněmi, současnými pověstmi s podobnou tematikou a staršími kulturními vrstvami, zdůrazňujícími fenomén „magických hor“ a militárně-apokalyptických proroctví.

Studie založená na rozhovorech s představiteli českých muslimů se zabývá tím, jak interpretují koncept džihád, jaké mají tyto interpretace konsekvence pro oblast jednání a jaké faktory tyto interpretace ovlivňují. Kvalitativní metodologií analyzovaná data ukazují, že džihád chápou zároveň v širokém (bohulibé úsilí věřících) i úzkém pojetí (ozbrojený boj). Vztah genderu a džihádu pak závisí na tom, zda džihád definují široce nebo úzce. Dále nejeví přílišného entuziasmu ve věci typologie různých forem džihádu, nicméně krystalizují tři typologie. Pokud jde o úzké pojetí, shodují se, že je přípustný v sebeobraně. Naopak je tendence odmítat útočný džihád, zejména při šíření víry. Slabý konsenzus se týká podmínek, za jakých lze džihád vyhlásit a vést. Zejména nepanuje shoda na tom, jaká autorita může džihád vyhlašovat a zda vůbec existuje. Absence konsenzu se týká také toho, zda džihád vedou jen státní aktéři, nebo také ti nestátní. Interpretační pluralitu ovlivňuje pět faktorů: vztahování s

Právní etnografie byla až donedávna chápána jako integrální součást právní antropologie a jejích výzkumů práva uvnitř konkrétních společností a kultur. V některých starších národních tradicích evropské právní etnologie včetně české se však objevuje i její chápání jako jedné z právních spíše než sociálních věd. Nedávné posuny v pojetí etnografie, jež je stále častěji chápána jako autonomní metodologie či technologie produkce znalostí, představují možnost opětovného přehodnocení specifické pozice právní etnografie. Článek proto prozkoumává odlišnost pojetí etnografie v právní antropologii a nového vztahu „práva a etnografie“ jako dvou autonomních proměnných. Na podkladě několika nedávných právně-etnografických výzkumů hledá však také přetrvávající společné jmenovatele obou přístupů a snaží se ukázat jejich možný přínos pro tradičně pojatou metodologii právo-vědného výzkumu.

Text se zabývá dějinami Národopisného oddělení v letech 1938 – 1948, tedy především v letech II. světové války a tzv. třetí republiky. Výrazně se posunula ideologická rovina existence NM, od idejí čechoslovakismu přešla instituce k obhajobě českého národa a bylo také třeba se vyrovnat s pronikající ideologií nacistickou a jejími konkrétními projevy (germanizace, arizace). V praktické rovině se oddělení potýkalo především s nedostatkem místa a postupně také s tenčícím se personálním zabezpečením či jeho nestabilitou. Pozornost je směřována také na osudy klíčové osobnosti muzejní etnografie, Drahomíry Stránské. V rovině konceptuální se oddělení příliš neposouvalo a zůstávalo na pozicích popisného či srovnávacího národopisu s důrazem na ostatní slovanské národy, případně na domácí prostředí.

Tato studie se zabývá působením československého cestovatele Václava Kotála (1894-1976) v Latinské Americe. Dnes jde naprosto neznámou osobnost, která ale byla ve 20. letech 20. století na vrcholu mediální slávy díky své pěší cestě z Buenos Aires do Chicaga. Kotál toho využil, aby své krajany varoval před vystěhováním za oceán. Cílem této práce je proto na jedné straně představit tuto zajímavou historickou osobnost, ale především kritickou kvalitativní analýzou zhodnotit, jaká byla jeho motivace k odrazování, zdali se jeho informace zakládaly na pravdě a jakým způsobem ovlivnil československou meziválečnou migraci. Hlavními zdroji jsou dobové novinové články a publikační činnost samotného Kotála. Tyto jsou pak doplněny archivními materiály a odbornou literaturou.