Abstrakt
Studie se na základě vybraných archivních materiálů z českého a moravského prostředí zabývá problémy s pohřbíváním sebevrahů. Základ tvoří výslechové protokoly z velkostatkových a guberniálních fondů z pohraničních oblastí jižních Čech a moravskoslezského pomezí; jsou však konfrontovány i s případy z jiných oblastí. Studie se snaží ukázat, do jaké míry hrál ještě ve studovaném období klíčovou roli koncept „nečistoty“, „pošpinění“, který zjevně zakládal i legitimitu řady „parajudiciálních“ praktik aplikovaných na těle sebevraha.Do této souvislosti jsou pak zasazeny právě i „hřbitovní revolty“, které ukazují, že „lidové“ prostředí skutečně mezi „usvědčeným“ a „osvobozeným“ sebevrahem nerozlišovalo: zakopání do profánní, neposvěcené půdy se setkávalo s odporem jak u sebevrahů „odsouzených“, tak u osob zbavených viny pro duševní poruchu: obavy z nečasu, neúrody či poškození úrody panovaly evidentně u obou, a obou vládla představa možných „přízraků“ či „duchů“. Tento generalizovaný strach lze dát možná do souvislosti se zcela základními potřebami a obavami rurálních komunit, pro něž neúroda či projevy nepřízně počasí typu krup či velkého sucha představovaly události naprosto fatální. Chápání znesvěcení, „nečistoty“, pošpinění se tak mohlo v myšlení prostých poddaných zcela míjet s pojetím „oficiálním“, církevním či právním. Jeho logika – a s ním spojené „parajudiciální“ praktiky a strategie „vyloučení“ či naopak „očisty“ tvořily součást ochranné magie úzce spjaté se základními potřebami rurálních komunit – zejména těch odlehlejších a více ohrožených chudobou.
